Bridal party!

Dneska si dáme trochu pauzu od těhotenských záležitostí a napíšu tady o rozlučce se svobodou, kterou jsem - jakožto svědkyně nevěsty - organizovala s pomocí mých kamarádek minulou sobotu.  Měli jsme se opravdu skvěle a nevěstě se rozlučka moc líbila, a tak jsem so řekla, že se s vámi podělím o to, jak celý den proběhl.
Už když mě poprvé napadlo, že bych rozlučku mohla udělat, musela jsem se prvně s ženichem a nevěstou poradit, jelikož jejich svatba bude malá (dohromady i s nimi nás bude jen 24!) a já jsem si nebyla jistá, jestli by o velkou rozlučku vůbec stáli. Když jsem ale zjistila, že proti této myšlence nic nemají, hned jsem se vrhla na přípravy.
Bylo mi jasné, že bych chtěla zorganizovat piknik. Mel a Michal (ženich a nevěsta) budou mít venkovní obřad i zahradní slavnost a oběma je jim příroda blízká. Společně s asi 7 děvčaty z našeho sboru jsme si proto rozdělily povinosti, vymyslely jsme nějaké rozlučkové hry, nakoupily jsme dekorace a napekly a připravily jsme kopu dobrého jídla!
Den se opravdu vydařil. I když jsem si myslela, že Mel tuší, že se rozlučka bude konat, jelikož ten samý den Paul pořádal rozlučku i Michalovi, byla velmi překvapená a neměla o ničem ani ponětí. Počasí nám nakonec také vyšlo. Trochu nám sice krapalo, ale seděly jsme pod stromy, takže nás to nijak neobtěžovalo a přeháňka byla brzy pryč. Zahrály jsme si hry, hodně jsme si povídaly, poslouchaly hudbu, udělaly jsme si svatební tetovačky, jedly jídlo a celé jsme to zakončily modlitbou.
Jsem strašně moc vděčná za Mel - její srdce a ochotu se učit a nechat se Pánem proměňovat. Sledovat její a Michalův vztah je ohromnou radostí, jelikož je zjevné, že jsou dobří kamarádi, kteří svoje základy životů staví na Ježíši. Cítím se velmi privilegovaně, že zrovna já a Paul budeme mít tu čest stát v tak výjimečný den po jejich boku a už se moc těšíme, až budeme moci sledovat, jak se jejich vztah vyvíjí v dalších letech! A já už se nemůžu dočkat na svatbu, která nás čeká už za necelé dva dny!

První trimestr aneb PŘEŽILA JSEM!

Fotka focena v 12. týdnu. Myslím. 

 Už z názvu článku vám asi musí být jasné, že první trimestr pro mě bohužel nebyl procházka růžovým sadem.  Nechci si stěžovat, protože vím, že mnohé maminky to mají daleko horší, než jsem to měla já, ale ani tak to prostě nebyla zábava. Taky to musím sepsat co nejdříve, protož momentálně už začínám pátý měsíc a čím dál jsem od oněch prvních tří měsíců, tím vzdálenější a mlhavější mi trable prvního trimestru připadají. Rozhodla jsem se, že tentokrát se nechci úplně rozkecat a udělám to prostě tak, že budu formou sezamu jmenovat všechny symptomy, ke kterým se vyjádřím a ukončím to nějakými aplikacemi, které mi pomohly a taky možná dalšími dojmy, které jsem celkově měla. (Přiznám se, že tento článek je především pro mé potřeby, abych se k němu při dalších mých těhotenstvích mohla vrátit a srovnávat, proto se omlouvám za grafické a moc osobní informace.)

JSEM TĚHOTNÁ!

Teď, když jsem článek dopsala, tak mám potřebu se vrátit a varovat všechny čtenáře, že jde o velice osobní a intimní nahlédnutí do dne, kdy jsme s Paulem dozvěděli, že čekáme miminko. Je to plné čistých emocí, takových, jaké jsem prostě v tu chvíli cítila. Strašně ráda na ten den vzpomínám a vnímám to už dnes, jako jeden z nejkrásnějších dní mého života, jen chci, aby jste tohle měli na paměti, až budete tohle číst.

 Bylo 14.2. 2019 - den Valentýna, čtvrtek. Myslím, že tento den se mi už navěky pevně vryl do paměti jako den, kdy se nám s Paulem kompletně a nenávratně změnil život. A abych byla upřímná, jsem strašně šťastná, že s to stalo zrovna tento den, protože od teď budeme mít vždy o důvod více tento den oslavovat.

   Strávila jsem den ve škole, který byl trochu náročnější, než jindy. Byla jsem strašně vyčerpaná a unavená, i když jsem noc před tím spala dlouho. Taky jsem měla takové zvláštní křeče v břiše a bylo mi... nemocně. Ale vše jsem připočítávala faktu, že se blíží ten můj čas v měsíci a nedělala si z toho těžkou hlavu, i když už jsem měla asi dvou denní zpoždění.