Tak jsem zase zpátky. Je to už takový můj trend - na pár měsíců či dokonce let - se vypařit, dokud mě nepřepadne neukojitelná chuť sdílet se se svými myšlenkami, a tak se se staženým ocasem zase vynořím a s mnohými omluvami se zas dám do psaní. Tentokrát to tedy uděláme jinak. Neslibuji, že budb přispívat pravidelně a dokonce se nebudu ani omlouvat.
Přijde mi to jako včera, co jsem tento blog zakládala s touhou ukládat si zde všechna naše rodinná dobrodružství. To jsem ani nevěděla, jak brzy se rozrosteme ne o jednoho - ale rovnou o tři další členy. Ellie tento říjen oslavila své čtvrté narozeniny, chodí do školky, je to velká holka a ta nejlepší ségra pro své - teď už dva - bratry. Doufala jsem, že budu mít více energie a času sepisovat tady, co všechno naše rodina prožívá a nakonec jsem skončila - poud se nepletu - u popisu toho, jak jsem prožila první trimestr těhotenství s Ellie. Nebudu se tedy již vracet a zkusím se navázat tam, kde jsme teď. Pokud budu někdy mít chuť a náladu, možná se k některým vzpomínkám vrátím a pokusím se je tu sepsat, ale jak jsem řekla - raději už nebudu nic slibovat...
Jeden z důvodů, proč jsem se vynořila tentokrát je, že náš Charlie bude mít příští čtvrtek čtyři měsíce. Poslední dva týdny je opravdu škaredě nemocný - má zánět průdůšek, kvůli kterému jsme málem sončili v nemocnici. Ještě pořád z toho není úplně venku a ta je možné, že ještě minimálně dva týdny se nedostanu pořádně z domu. Je hodně izolující a osamělé muset zůstat doma a stát se zdravotní sestřičkouna plný úvazek. Nechápejte mě špatně - jsem tak šťastná, že se o Charlieho mohu starat, ničeho nelituji a jsem za něj neuvěřitelně vděčná. Ale faktem zůstává, že je to i velmi vyčerpávájící a na konci dne už únavou šilhám a jsem zralá tak akorát na to, abych padla do postele. Kde pak většinou koukám na nějaký nenáročný seriál či srolluju na instagramu. Toužím po sdílení se s ostatními bytostmi, ale energie mi na to už nezbývá. Proto mi přijde, že sepisovat své úvahy tady na blog by nemusel být úplně nejhorší nápad. Tuším, že moc lidí si to číst nebude, takže mě nidko nebude soudit za to, co tady ve svém polodeliriu plácám a mě to dá příležitost srovant si myšlenky a trávit svůj čas trochu produktivněji. Snad.
Pokud mám zrovna trochu více energie (rozuměj - více, než naprostá vyčerpanost - většinou tedy stále neuvěřitelná únava), snažím se každou volnou chvíli vyplnit mým milovaným koníčkem - čtením. Loni jsem přečetla 29 knih, což myslím je docela solidní číslo vzhledem k tomu, že jsem maminka dvou batolat. Hodně knih jsem přečetla i díky tomu, že poslední tři měsíce těhotentví jsem byla donucena kvůli své symfiolýze jen sedět. Knížky miluju a mluvit o nich je něco, co mi odjakživa dělalo neuvěřitrlnou radost. Většinou to schytá chudák Paul, kterého nutím poslouchat všechny mé myšlenky ke knihám, které on sám nikdy nečetl. A tak mě napadlo, že místo abych mučila jeho, můžu si své poznatky a dojmy ukládat tady. Stejně mi nejde až tak moc o zpětnou vazbu jako spíše o to, abych si lépe zformulovala své dojmy z přečtenych knih do ucelených myšlenek.
Abych to tedy shrnula. Chci přispívat častěji, ale nevím, jak moc mi to půjde. Chci mluvit o svém životě a ukládat si tady vzpomínky na dětství svých dětí. Nebo cokoliv, co mě prostě napadne. A knihy. Bude tady toho hodně o knihách, které jsem přečetla. Tak. To je vše. Hodiny ukazují 8:21 večer, což znamená, že už můj mozek pomalu vypíná a ukládá se ke spánku. Raději toho tedy necháme, na úvod by tohle stačit mělo a tím pádem jsme si odbyli tento tapný začátek a můžeme se příště vrzhnout rovnou do sepisování něčeho více podstatného.
Zatím se mějte,
Kristy
P.S. Aby to nebyl úplný propadák, přidvám pár fotek toho, na co jsem v životě nejvíce pyšná.
