JSEM TĚHOTNÁ!

Teď, když jsem článek dopsala, tak mám potřebu se vrátit a varovat všechny čtenáře, že jde o velice osobní a intimní nahlédnutí do dne, kdy jsme s Paulem dozvěděli, že čekáme miminko. Je to plné čistých emocí, takových, jaké jsem prostě v tu chvíli cítila. Strašně ráda na ten den vzpomínám a vnímám to už dnes, jako jeden z nejkrásnějších dní mého života, jen chci, aby jste tohle měli na paměti, až budete tohle číst.

 Bylo 14.2. 2019 - den Valentýna, čtvrtek. Myslím, že tento den se mi už navěky pevně vryl do paměti jako den, kdy se nám s Paulem kompletně a nenávratně změnil život. A abych byla upřímná, jsem strašně šťastná, že s to stalo zrovna tento den, protože od teď budeme mít vždy o důvod více tento den oslavovat.

   Strávila jsem den ve škole, který byl trochu náročnější, než jindy. Byla jsem strašně vyčerpaná a unavená, i když jsem noc před tím spala dlouho. Taky jsem měla takové zvláštní křeče v břiše a bylo mi... nemocně. Ale vše jsem připočítávala faktu, že se blíží ten můj čas v měsíci a nedělala si z toho těžkou hlavu, i když už jsem měla asi dvou denní zpoždění. 

   Po škole jsem šla domů a šla jsem si zacvičit, doufala jsem, že mě to nabudí energií, jako vždycky. Doma mě překvapil Paul s kyticí  a flaškou mého oblíbeného vína, jako dárek k Valentýnu, čímž mi udělal moc velikou radost. Potom odešel ještě něco nakoupit do města a tak jsem šla civčit. Při cvičení mě ale několikrát ostře zabolelo v podbřišku, až jsem musela zvolnit. A pak jsem začala uvažovat - cítím se nemocně, mám dva dny zpoždění, bolí mě v podbřišku, jako ještě nikdy před tím a už dlouhou dobu mě i bolí prsa. Snažila jsem se nespojovat si tyto symptomy dohromady, protože jsem nechtěla zbytečně plašit Paula, ale něco vzadu v mé hlavě mi šeptalo, ať si přece jen raději vezmu těhotenský test před tím, než se večer pustím do toho vína.

   Zavolala jsem tedy Paulovi a poprosila ho, aby mi koupil nějaký obyčejný těhotenský test. Moc se mu nechtělo, protože už byl zvyklý na mou každo měsíční paranoju, ale test mi i tak koupil. Abych byla zcela upřímná, když přišel domů, moc se mi do toho testu nechtělo. Část mě asi opravdu tušila, že vechny ty symptomy, co zažívám jsou opravdu o dost jiné, než jakýkoliv jiný měsíc a byla jsem nevózní z toho, co by to mohlo znamenat. Nakonec jsem ale odešla do koupelny a test udělala. Šlo o takový ten obyčejný, tenký proužek, kdy jedna čárka znamená negativní a dvě pozitivní. V návodu jsem našla, že výsledek by se měl objevit do tří minut, a tak jsem vzala ten návod a test jsem jím překryla, abych na to nekoukala a odešla jsem do kuchyně mýt nádobí a na test jsem se snažila nemyslet.

   Když mi zazvonil timer, že tři minuty uplynuly, trochu jsem ještě cestu zpátky do koupelny k testu odládala -  zničeho nic jsem byla děsně nervózní! I tak mě ale ani nenapadlo, že by jsme se možná na to mohli koukout s Paulem spolu. Prostě jsem očekávala, že bude negativní a potom mu jen řeknu, že měl pravdu a byla jsem jen paranoidní. Když jsem ale papír, kterým byl test přikrytý oddělala, z testu na mě zíraly dvě tučné, modré čáry. 

  Těžko se mi popisuje směs emocí, který mnou po tomto objevu projížděl a naprosto se mě zmocnil. Řekněme, že to byl takový velmi pomíchaný koktejl nejrůznějších pocitů, kterým velila příchuť nevíry a šoku. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Začala jsem se třást a do očí mi naběhly slzy. S třesoucíma rukama jsem vzala návod i test a vešla do obýváku k nic netušícímu Paulovi, který ani nevěděl, že jsem si test dělala už teď. Asi nikdy nezapomenu na výraz v Paulově tváři, když jsem mu řekla, že ten test byl pozitivní. Hned vše odložil a přisedl si ke mě na gauč, kde jsem brečící seděla.
  Tady by se asi hodilo říci to, co asi všichni tušíte - my jsme se o miminko nesnažili. V té době jsme byli manželé teprve rok a půl, Paul měl před sebou psaní bakalářky a mě ještě čekal rok studia. Z lidského rozumového hlediska jsme věděli, že by asi nejmoudřejší bylo, abychom s dětmi počkali alespoň až dostuduju. To ale neznamená, že jsme se na děti netěšili! Dokonce posledních pár měsíců jsme oba o nich mluvili velmi často, plánovali jsme a těšili jsme. A taky jsme se modlili, aby nám Pán dal moudrost v tom, kdy děti mít. Specificky jsme se modlili za to, aby jestli je Jeho vůle, abychom měli miminko dříve, než si sami troufáme, ať se tak stane.

   Ale v tu chvíli jsem prostě jen byla v šoku. Plakala jsem, ale spíše nevírou a ohromením, než neštěstím. Paul byl ale naprosto úžasný. Hned mě začal objímat a ujišťovat mě, že je to skvělá zpráva, a že to všechno s Bohem zvládneme. Když viděl, že to potřebuju prvně emočně zpracovat, pustil do pozadí mé oblíbené chvály od Robina Marka a jenom vedle mě seděl a objímal mě. Potom jsme se spolu pomodlili a celou tu situaci odevzdali do Božích rukou. A tehdy mi Pán připoměl ty naše modlitby o tom, ať se to stane dříve, je-li to Jeho vůle a naplnil mě v tu chvíli obrovským pokojem.

  Myslím, že ale ohromení a nevíra mě ještě dobrý týden neopustila. Stále jsem se musela koukat na ten tenký proužek papíru se dvěma linkami, stále jsem si nemohla uvědomit, že ve mě roste nový život. Tu sobotu měl Paul narozeniny a my jsme se rozhodli, že si zajedeme na výlet do Vídně. Bylo to skvělé! Sice jsem byla unavenější, než normálně, ale bylo nádherné mít den jen pro sebe a moci to pořádně zpracovat a vychutnat si to - jen my dva! Nikdo jiný to nevěděl, bylo to naše malé soukromé tajemství. Bylo to tak krásné! Celý den jsme snili a těšili se, plánovali  a odhadovali, jestli to asi bude holčička, nebo chlapeček. A to našení už nás neopustilo, jen se s každým dalším měsícem stupňuje! Ale o tom zase a příště, kdy vám přiblížím to, jak jsem prožila-přežila první trimestr!