Blouznění polospící matky

 Tak jsem zase zpátky. Je to už takový můj trend - na pár měsíců či dokonce let - se vypařit, dokud mě nepřepadne neukojitelná chuť sdílet se se svými myšlenkami, a tak se se staženým ocasem zase vynořím a s mnohými omluvami se zas dám do psaní. Tentokrát to tedy uděláme jinak. Neslibuji, že budb přispívat pravidelně a dokonce se nebudu ani omlouvat. 

Přijde mi to jako včera, co jsem tento blog zakládala s touhou ukládat si zde všechna naše rodinná dobrodružství. To jsem ani nevěděla, jak brzy se rozrosteme ne o jednoho - ale rovnou o tři další členy. Ellie tento říjen oslavila své čtvrté narozeniny, chodí do školky, je to velká holka a ta nejlepší ségra pro své - teď už dva - bratry. Doufala jsem, že budu mít více energie a času sepisovat tady, co všechno naše rodina prožívá a nakonec jsem skončila - poud se nepletu - u popisu toho, jak jsem prožila první trimestr těhotenství s Ellie. Nebudu se tedy již vracet a zkusím se navázat tam, kde jsme teď. Pokud budu někdy mít chuť a náladu, možná se k některým vzpomínkám vrátím a pokusím se je tu sepsat, ale jak jsem řekla - raději už nebudu nic slibovat...

Jeden z důvodů, proč jsem se vynořila tentokrát je, že náš Charlie bude mít příští čtvrtek čtyři měsíce. Poslední dva týdny je opravdu škaredě nemocný - má zánět průdůšek, kvůli kterému jsme málem sončili v nemocnici. Ještě pořád z toho není úplně venku a ta je možné, že ještě minimálně dva týdny se nedostanu pořádně z domu. Je hodně izolující a osamělé muset zůstat doma a stát se zdravotní sestřičkouna plný úvazek. Nechápejte mě špatně  - jsem tak šťastná, že se o Charlieho mohu starat, ničeho nelituji a jsem za něj neuvěřitelně vděčná. Ale faktem zůstává, že je to i velmi vyčerpávájící a na konci dne už únavou šilhám a jsem zralá tak akorát na to, abych padla do postele. Kde pak většinou koukám na nějaký nenáročný seriál či srolluju na instagramu. Toužím po sdílení se s ostatními bytostmi, ale energie mi na to už nezbývá. Proto mi přijde, že sepisovat své úvahy tady na blog by nemusel být úplně nejhorší nápad. Tuším, že moc lidí si to číst nebude, takže mě nidko nebude soudit za to, co tady ve svém polodeliriu plácám a mě to dá příležitost srovant si myšlenky a trávit svůj čas trochu produktivněji. Snad. 

Pokud mám zrovna trochu více energie (rozuměj - více, než naprostá vyčerpanost - většinou tedy stále neuvěřitelná únava), snažím se každou volnou chvíli vyplnit mým milovaným koníčkem - čtením. Loni jsem přečetla 29 knih, což myslím je docela solidní číslo vzhledem k tomu, že jsem maminka dvou batolat. Hodně knih jsem přečetla i díky tomu, že poslední tři měsíce těhotentví jsem byla donucena kvůli své symfiolýze jen sedět. Knížky miluju a mluvit o nich je něco, co mi odjakživa dělalo neuvěřitrlnou radost. Většinou to schytá chudák Paul, kterého nutím poslouchat všechny mé myšlenky ke knihám, které on sám nikdy nečetl. A tak mě napadlo, že místo abych mučila jeho, můžu si své poznatky a dojmy ukládat tady. Stejně mi nejde až tak moc o zpětnou vazbu jako spíše o to, abych si lépe zformulovala své dojmy z přečtenych knih do ucelených myšlenek.

Abych to tedy shrnula. Chci přispívat častěji, ale nevím, jak moc mi to půjde. Chci mluvit o svém životě a ukládat si tady vzpomínky na dětství svých dětí. Nebo cokoliv, co mě prostě napadne. A knihy. Bude tady toho hodně o knihách, které jsem přečetla. Tak. To je vše. Hodiny ukazují 8:21 večer, což znamená, že už můj mozek pomalu vypíná a ukládá se ke spánku. Raději toho tedy necháme, na úvod by tohle stačit mělo a tím pádem jsme si odbyli tento tapný začátek a můžeme se příště vrzhnout rovnou do sepisování něčeho více podstatného. 

Zatím se mějte,

Kristy

P.S. Aby to nebyl úplný propadák, přidvám pár fotek toho, na co jsem v životě nejvíce pyšná.

Tak už je to nějaký ten pátek

 Když jsem otevřela blogger, abych tady napsala , zjistila jsem, že poslední rozepsaný článek v konceptech je o mém druhém trimestru. V těhotenství s ELLIE. Heh. Od té doby už tedy uběhla pěkná doba, dokonce jsem od té doby byla už znovu těhotná a mám doma čtyřměsíčního Homera.

Je spousta věcí, které byt si tady ale ráda odložila, které bych si ráda zapamatovala, nebo tipy, které bych chtěla posunout dál, komukoliv, kdo by byl ochotný je číst. A tak jsem zase tady. 

Včera jsem se zapovídala se sestrou a nějak se stočil rozhovor k prvním dnům života Johna Homera. A mě došlo, že opravdu chci si všechny své dojmy a vzpomínky někde zapsat. Mám doma knížku, kam se snažíme psát všechny vtipné a zajímavé věci, které naše děti udělají, nebo řeknou, kam taky píšu "můj porodní příběh". Ale je pravda, že ručně toho prostě nikdy nenapíšu tolik, kolik toho zvládnu napsat tady. A tak jsem zase zpátky a pokusím se tentokrát psát častěji. 

Za měsíc taky jedem s dětmi na šest týdnů do Ameriky. Uf. Už jenom psát to mě naplŇuje všemožnými pocity. Hlavní je nadšení, že Paulova rodina a přátelé konečně budou moci poznat Ellie a Homieho, ale hned za tím je veliká nervozita. Z letu, z toho, že nebudeme mít dlouho nikde zázemí, z toho, jak to všechno zvládneme, ... List je dlouhý. ZároveŇ si ale myslím, že to bude užitečný zážitek už teĎ mám pocit, že jsem se toho hodně naučila a možná by se hodilo to sem postupně sepsat, pro ostatní cestovatele, ale taky pro nás, až pojedeme příště. 

Take to jsou tak něj věci, které bych tu v následujících dnech a týdnech chtěla přidat. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží, hehe. Už jsem se naučila nikomu nic neslibovat v tomhle ohledu. Ani sobě.

Our trip to Nepal: India, Taj Mahal

        V Říjnu jsme měli s Paulem jedinečnou příležitost navštívit na týden Nepál společně se skupinou skvělých lidí z BMA.  Paul byl v Nepálu už jednou během studia na střední škole a tento výlet pro něj byl velmi důležitý a vždy doufal, že se tam jednou bude moci vrátit se mnou. Ani jeden jsme ale netušili, že náš sen se nám splní takto brzy! A to šťastnější jsme byli, že jsme tam mohli jet s Paulovým taťkou a s Jonnym Lobelem (a jeho dětmi Carterem a Norou), které máme moc rádi! Ve skupině s námi cestovali i Adam (také absolvent BMA ) s jeho ženou Arpi, které jsme si hned oblíbili.
Přiletěli jsme do Nového Delí v Indii a měli jsme dva dny na to, abychom zažili Indii na vlastní kůži. Musím přiznat, že jsem neočekávala, jak moc si mě Indie získá a jak silně na mě zapůsobí. Hned po příjezdu mi bylo velmi smutno, když jsem viděla rozdíly v kastách. Zatímco k nám - jako k cizincům - se chovali jako ke královské rodině, hned kousek od hotelu ležely u dálnice celé rodiny, které neměly, kde by na noc složily hlavu. Bylo velice zajímavé si tímto projít - ještě více jsem si uvědomila, jak jsem Bohu vděčná za to, že nás všechny miluje. Říká se mi o někdy snadno, jelikož mi v životě nic nechybí, ale když jsem tam viděla malé špinavé děti žebrat o pár drobných, moje srdce bylo velmi pohnuté při uvědomění si, že si nejsem jistá, jestli bych takto jednoduše chválila Boha, i kdybych se narodila do stejné situace. Pevně doufám a věřím, že ano. Uvědomila jsem si, že Bůh je doopravdy dobrý a svrchovaný a tohle nebyl nidky jeho plán. Jeho srdce - ještě více, než to mé - je pohnuto nad chudobou  a nouzí těchto lidí a tolik naléhavější je, aby Jej poznali a našli v něm útěchu a spásu.

Indii jsem si rychle oblíbila. Přišlo mi zajímavé a oživující být v zemi, která je o tolik jiná, než ta naše. Cítít neustále silný odér koření, smogu a něčeho čistě indického, procházet se přplněnými ulicemi a uhýbat před auty a krávami, které byly všude a hlavně vychutnávat si to nejlepší indické jídlo. O tom bych mohla napsat snad samostatný článek. Nikdy jsem nejedla nic lepšího, než indocké jíslo přímo v centru Delhi.

Bridal party!

Dneska si dáme trochu pauzu od těhotenských záležitostí a napíšu tady o rozlučce se svobodou, kterou jsem - jakožto svědkyně nevěsty - organizovala s pomocí mých kamarádek minulou sobotu.  Měli jsme se opravdu skvěle a nevěstě se rozlučka moc líbila, a tak jsem so řekla, že se s vámi podělím o to, jak celý den proběhl.
Už když mě poprvé napadlo, že bych rozlučku mohla udělat, musela jsem se prvně s ženichem a nevěstou poradit, jelikož jejich svatba bude malá (dohromady i s nimi nás bude jen 24!) a já jsem si nebyla jistá, jestli by o velkou rozlučku vůbec stáli. Když jsem ale zjistila, že proti této myšlence nic nemají, hned jsem se vrhla na přípravy.
Bylo mi jasné, že bych chtěla zorganizovat piknik. Mel a Michal (ženich a nevěsta) budou mít venkovní obřad i zahradní slavnost a oběma je jim příroda blízká. Společně s asi 7 děvčaty z našeho sboru jsme si proto rozdělily povinosti, vymyslely jsme nějaké rozlučkové hry, nakoupily jsme dekorace a napekly a připravily jsme kopu dobrého jídla!
Den se opravdu vydařil. I když jsem si myslela, že Mel tuší, že se rozlučka bude konat, jelikož ten samý den Paul pořádal rozlučku i Michalovi, byla velmi překvapená a neměla o ničem ani ponětí. Počasí nám nakonec také vyšlo. Trochu nám sice krapalo, ale seděly jsme pod stromy, takže nás to nijak neobtěžovalo a přeháňka byla brzy pryč. Zahrály jsme si hry, hodně jsme si povídaly, poslouchaly hudbu, udělaly jsme si svatební tetovačky, jedly jídlo a celé jsme to zakončily modlitbou.
Jsem strašně moc vděčná za Mel - její srdce a ochotu se učit a nechat se Pánem proměňovat. Sledovat její a Michalův vztah je ohromnou radostí, jelikož je zjevné, že jsou dobří kamarádi, kteří svoje základy životů staví na Ježíši. Cítím se velmi privilegovaně, že zrovna já a Paul budeme mít tu čest stát v tak výjimečný den po jejich boku a už se moc těšíme, až budeme moci sledovat, jak se jejich vztah vyvíjí v dalších letech! A já už se nemůžu dočkat na svatbu, která nás čeká už za necelé dva dny!

První trimestr aneb PŘEŽILA JSEM!

Fotka focena v 12. týdnu. Myslím. 

 Už z názvu článku vám asi musí být jasné, že první trimestr pro mě bohužel nebyl procházka růžovým sadem.  Nechci si stěžovat, protože vím, že mnohé maminky to mají daleko horší, než jsem to měla já, ale ani tak to prostě nebyla zábava. Taky to musím sepsat co nejdříve, protož momentálně už začínám pátý měsíc a čím dál jsem od oněch prvních tří měsíců, tím vzdálenější a mlhavější mi trable prvního trimestru připadají. Rozhodla jsem se, že tentokrát se nechci úplně rozkecat a udělám to prostě tak, že budu formou sezamu jmenovat všechny symptomy, ke kterým se vyjádřím a ukončím to nějakými aplikacemi, které mi pomohly a taky možná dalšími dojmy, které jsem celkově měla. (Přiznám se, že tento článek je především pro mé potřeby, abych se k němu při dalších mých těhotenstvích mohla vrátit a srovnávat, proto se omlouvám za grafické a moc osobní informace.)